Ze vzpomínek starého zbrojnoše
Bylo nebylo, v malém království za devatero horami a devatero rozpočtovými výbory, rozhodli se rádcové, že pomohou sousední zemi, kterou zasáhlo neštěstí. A protože v jejich sýpkách mnoho nezbývalo, darovali alespoň železné oře. Statečné, ale staré, kteří už nejezdili tak rychle, ale znali každý kopec a každé údolí.
Království tak zůstalo bez koně.
Ale nebojte – přislíbeno bylo, že noví oři dorazí. Už jsou prý na cestě, jen je třeba chvíli vydržet. A tak se čekalo, až dorazí „dary“ z dalekých zemí – ti, co měli ve zbrojnicích spousty ošlehaných, leč stále funkčních ořů.
„Tady máte, my už je nepotřebujeme. Ale musíte si je opravit sami.“A tak přišli železní oři s poznámkou „někdy jezdili“. Opravy byly na království, stejně jako závazek: když už je máme, koupíme časem i nové. Protože jinak by se to neslušelo. A jinak by nebyly pozvánky na plesy s mocnými tohoto světa.
O orlech budoucnosti, co ale nepřišli
Slíbili také úplně nové orly. Takové, co létají rychleji než zvuk, vidí skrz mraky a znají každé heslo. Jenže byli drazí. A hodně vzdálení. A jejich stáje – ty by stálo vybudovat nové, velké, z betonu i datových kabelů. Nikdo neví, jestli až jednou přijdou, nebude už svět zase úplně jiný.
Ale rozhodnutí padlo – království je chce. Protože jiní je nemají. A ten, kdo je má, má i uznání. A uznání, to se přece nekupuje, to se… objednává.
O přelakovaných ořích
Zatímco se čekalo na budoucnost, království sáhlo po minulosti. Své modernizované válečné oře, svižné a dobře sloužící, poslalo na východ – jako dar i gesto loajality.
„Oni se neztratí. A my dostaneme nové, silnější,“ znělo od rádců.
A tak do království dorazili oři z dávných časů, co předtím stáli ve stájích jiných království. Obuli jim nové podkovy, přetřeli štíty a dali jim slavná jména. Ale v srdci to byli stále ti staří. U některých se dokonce ještě řeší, kdo vlastně vlastní uzdu a sedlo.
Když jeden z ořů vkročil na padací most, ten jen zaskřípal – a to byl bez brnění i jezdce.
„Mosty máme pevné,“ tvrdili rádci. Ale potichu už přeměřovali nosnost, protože další oři – ti noví, moderní – budou ještě těžší. Možná až moc těžcí.
Mezitím se hledaly náhradní součástky. Matice byly metrické, oři němečtí, ale manuály psané jazykem jiného kmene, překládaly se do řeči vlastního dvora – a ne vždy správně.
A nad tím vším se už začalo mluvit o nových ořích – s hlavami z tvrzené oceli a s elektrickým pohonem z budoucnosti. Budou stát víc než celé královské zásoby ječmene. Ale zato zvládnou všechno. Prý.
O kanónech, co zmizely a pak se zase objevily
Kdysi mělo království mocné kanóny – s vlastním pohonem, obrněné, s pevnou střechou nad hlavou. Obsluhy byly vycvičené, družstva sehraná, a když zahřměly, ztichla celá údolí. Ale pak přišla nová doba.
„Kanóny? K čemu by nám ještě byly. Vždyť je mír. Musíme šetřit.“
A tak se dělostřelecké oddíly rozprášily, sklady zapečetily, znalosti odložily do šanonů s nápisem Nepotřebné.
Zkušenosti odnesl čas, poslední dělový mistr odešel do důchodu.
Jenže válka si žádný mír nenechá diktovat. A tak, když hromy začaly znova dunět, vzpomněli si rádcové, že by se přece jen nějaké ty kanóny hodily.
Ale kde nic, tu nic.
Nakonec přišly nové. Také samohybné, jak se sluší. Jen s tím rozdílem, že střelci teď musí vylézt ven, obsluhovat vestoje a doufat, že je nikdo nepřekvapí, než kanón znovu odjede.
„Tohle je přece moderní koncept,“ tvrdili dvorní mluvčí.
„Nepotřebujeme pancíř, potřebujeme pružnost a lehkost!“
A tak království mělo opět kanóny – s menším brněním, bez střechy, ale zato s velkou vírou, že se tentokrát už stihne včas vystřelit i odjet.
O létajících strojích z dalekých končin
Jednoho dne se v království rozhodli, že staré okřídlené stroje, co sloužily dlouhé roky, pošlou dál na východ – jako dar v těžké době.
„Dobře posloužily, a teď pomůžou jinde. Nám jistě kouzelní přátelé nějaké ty nové stroje pošlou.“
A opravdu. Z dalekého mořského království dorazili ptáci z kovu a hliníku – hrdí, hluční a značně unavení. Už nelétali tak vysoko jako kdysi, ale zato potřebovali hodně lásky, péče a vlastních náhradních dílů.
„Budete si je opravovat sami. A pokud se vám zalíbí, můžete si koupit i nové,“ pravil posel ze zámoří.
Jenže tito ptáci nebyli jako ti dřívější. Měli jinou řeč, jiné zvyky, jiné míry. Všechno bylo v palcích, galonech a tabulkách, které nikdo nečetl rád. Nářadí nesedělo, manuály se nevešly do regálů a palivo vonělo podezřele cize.
„To nevadí,“ rozhodli moudří ze dvora. „Založíme nové sklady, vyškolíme nové mistry a budeme prémioví.“
Sousední království mezitím zůstala při zemi – létala s menšími, skromnějšími stroji, které byly levné, funkční a ověřené. Naši však šli vlastní cestou – vzhůru ke hvězdám a certifikacím.
A když jednou spadla velká voda a lidé žádali pomoc, zjistilo se, že ti noví ptáci ještě nejsou připraveni. Ale zato vypadali skvěle na pohlednicích. A to se taky počítá.
O kotlích, co svět neviděl
Jednoho dne si rádcové sedli a pravili:
„Když už máme nové oře, nové brnění a ptáky z mořského království, chybí nám už jen nové kotle!“
A tak království objednalo zázračné kuchyně. Měly vařit ve sněhu i v horku, na dřevo i na vítr, a nejlépe samy. Každá měla stát cenově jako vůz se čtyřmi koňmi, ale zato prý zvládne uvařit guláš, čaj i ementál… současně.
„Ty staré vařily dobře,“ poznamenal jeden starý kuchař.
„Ale neměly dotykový displej ani zásuvku na kávovar,“ odpověděl rádce.
Kotle byly objednány, zaplaceny, schváleny. Jen… stále nikde.
„Nejsme si jisti, zda projdou našimi cestami,“ řekl kdosi tiše. „A možná se jim u nás ani moc nechce…“
A tak se dál vařilo v těch starých, ošlehaných. Občas na dříví, občas na nervy.
A někde v dálce se leskl propagační obrázek nové kuchyně, která měla být už dávno tady.
Ale jak známo – hliník se odstěhoval do Humpolce. A kuchyně? Ty ještě ani nevyrazily.
O batozích, co zabloudily, a vojácích v teniskách
V království se rozhodli, že vojáci zaslouží nové batohy. Ne ty staré, co pamatují ještě knížecí povstání, ale krásné, pevné, nejlépe z daleké říše Čchin. Vše bylo zaplaceno, smlouvy podepsány, kontejnery naloženy.
Jenže jak už to tak bývá, cesty jsou nevyzpytatelné. Některé lodě zabloudily, jiné byly zadrženy na východních hranicích, další prý zmizely někde v mlze nad stepí. A tak batohy bloudí, ztracené mezi mapami a sankcemi, zatímco vojáci dál nosí ty, co drží pohromadě jen silou zvyku a izolační pásky.
„Ale hlavně že jsme objednali moderní polní kuchyně,“ chlubili se rádcové.
Kuchyně však zatím nikdo neviděl. Možná jsou ve skladech. Možná ještě na rýsovacích prknech. Možná čekají na povolení k výjezdu. Zato hlad čekat neumí.
A boty? Inu, když chce rytíř dobré, musí si je koupit sám. Na cvičení často stačí civilní. Na přehlídku se to nějak vyleští. Jen když zaprší, je to horší – voda v botách neodpouští ani těm nejodvážnějším.
O štítech, které zmizely
Kdysi mívalo království své štíty – ne ty, co se nosí na ruce, ale neviditelné, co hledí vzhůru a bdí nad krajem. Věděly, odkud může přijít hrom z nebe, a byly připraveny odpovědět.
Ale přišla jiná doba. Rádci řekli, že štíty jsou těžké, staré a nehodí se do nové doby. A tak je sundali z věží, rozebrali a poslali do světa. Prý už nebudou potřeba. Vždyť kdo by dnes útočil ze vzduchu?
Místo štítů přišly sliby. O štítech lepších, kouzelnějších, s blesky ze zámoří. Jen zatím nedorazily. A kdy dorazí, to vědí jen věštci a dodavatelé.
A tak království zůstalo odkryté. Doufalo, že nebe bude laskavé, a že pokud přece jen něco spadne, spadne jinam.
„Nemůžeme mít všechno,“ řekli rádci. „A hlavně že máme nové kuchyně.“
O měšci, který se musel vyprázdnit
Jednoho dne královští rádcové prohlásili:
„Na obranu dáme pět ze sta! Tak jsme slíbili, tak musí být!“
A tak se hledalo, za co by se ještě dalo zaplatit.
„Potřebujeme nové kuchyně, ale ať jsou co nejdražší – a hlavně, ať přijdou za dva roky.“
„Oři? Vezmeme ty nejhlučnější. Ať je slyšet, že jsme je pořídili!“
„A co nářadí? Kupme takové, které se do žádného z našich batohů nevejde. Aspoň se bude nakupovat znovu!“
„A helmy? Hlavně ne stejné jako naši spojenci – to by bylo moc levné!“
A tak se utrácelo. Ne proto, že to bylo potřeba. Ale protože to bylo v rozpočtu.
„Lepší rozházet zlatky za cokoliv, než je nechat v měšci,“ řekli rádcové. „Pět procent je pět procent!“
Aby v království mohli říci, že dávají pět zlatých z každé stovky na obranu, počali nakupovati věci veliké a blyštivé. Věci, co budily obdiv u dvorských účetních i u zahraničních poslů.
„Tady máte, koukejte, jak jsme silní!“ říkali rádcové, a mávali pergameny s čísly.
Jenže v tom spěchu a honbě za procenty zapomněli na věci obyčejné. Na boty, co netlačí. Na vaky, co neprasknou. Na oděv, co nepromokne. Na lžíci, co vydrží víc než jedno jídlo.
A když už něco z toho objednali, zabloudilo to v dálavách – prý někde mezi čínským přístavem a ruskou stepí.
A tak se v království dál kupovalo to, co se dobře vyjímalo v kouzelných tabulkách. A zbytek si vojáci pořizovali sami, jak uměli.
A když se ozvaly hlasy z polních táborů, že chybí boty, stany i nářadí, vyšla z paláce paní s řetězem na krku a řekla s vážnou tváří:
„Vždyť to je přesně to, co naši bojovníci chtěli.“
A lid ztichl.
Na nebi dál létaly sny o ptačích strojích s čísly, po cestách se v myšlenkách valily šelmy z cizích zemí, a v kasárnách se leskly nové kuchyně – alespoň na papíře.
A přestože se někdy nedostávalo toho, co bylo potřeba, mapa království se mohla chlubit: „Máme pět z pěti.“ A mohlo se tím mávat i před Radou starších v dalekém západním paláci.
Tak končí tato pohádka o zemi, kde se věci dělaly pořádně – alespoň podle tabulek.