(aneb pohádka pro děti od tří let věku nebo patnácti let vězění)
Byl jednou jeden kraj, ne tak úplně za devatero horami, ale spíš za několika stránkami trestního spisu. A v tom kraji žil soustružník. Ne ledajaký – tenhle soustružník byl skromný, pracovitý a velmi nenápadný. Nikdo by do něho neřekl, že se jednou stane majitelem stovek, ba tisíců kouzelných mincí. Ne zlatých, ale bitových. Říkalo se jim Bitcoin.
Nikdo přesně neví, jak k nim přišel. Možná mu je darovala virtuální víla. Možná je vytěžil v době, kdy to ještě nikdo nepovažoval za moudré. A možná to bylo ještě jinak. Jisté je jen to, že zatímco jiní sbírali známky nebo kapsle od piva, náš soustružník sbíral BTC. A nesyslil je v pokladnici, ale v temném lese zvaném darknet.
Když se to rozkřiklo mezi zbrojnoši krále, povolal na pomoc svého nejlepšího čaroděje – NCOZ, Nejvyššího Císařského Ochránce Zákona. Ten vyrazil se svými panoši a jednoho dne vpadli do světnice soustružníkovy. Zmocnili se truhly, hrací konzole, starých kouzelných knih (někdy se jim říkalo notebooky) a zapečetili všechno, co nebylo přibité.
Ale ouha – jak už to tak bývá, mocné mince byly ukryty jinde. Soustružník byl předvídavý jako krtek na jaře – a své bohatství ukryl v kouzelných peněženkách, které nikdo neviděl, nikdo nedržel a nikdo neměl klíč. A tak, zatímco čarodějové spravedlnosti pečlivě analyzovali jeho starý iPhone a přemýšleli, zda má být důkazem i zapomenutá SIMka z Bleskmobilu, mince se tiše přelévaly jinam.
Trvalo to roky. Nejprve přišlo obvinění, pak dlouhé vyšetřování, poté soudy, odvolání, nové rozsudky, a tak dále, a tak dále. Spravedlnost sice byla slepá, ale zato velmi, velmi pomalá. Když konečně padl rozsudek, nebylo už co zabavit – mince byly pryč, ztraceny v síti blockchainu jako špendlík ve stohu algoritmů.
Stát se spokojil s tím, co našel. Něco málo se podařilo prodat. A tak místo miliard, které by mohly zaplatit rok dětských pohádek, zůstalo státu tolik, že to sotva vystačí na měsíční plat jednoho ministerského úředníka. Zda selhal systém, technologie, nebo jen lidská představivost, se dodnes neví.
Někdo říká, že za to mohla zastaralá legislativa. Jiný tvrdí, že absence odborníků na kryptoměny u dvora. A nejzlečí jazyky – fuj fuj! – dokonce tvrdí, že někdo schválně otálel, aby mince mohly včas zmizet.
Ať už to bylo jakkoliv, výsledek byl jasný. Soustružník skončil za mřížemi. Jeho kouzelné mince zmizely. A stát, který si mohl přijít na miliardy, dostal jen pár desítek milionů. Zřejmě jako odškodnění za to, že nehrál hlavní roli.
Poučení pro děti (i orgány činné v trestním řízení):
Kdo dřív digitální truhlu odemkne, ten dřív BTC má. A kdo se dívá moc dlouho do blockchainu, může zjistit, že z něho už dávno někdo odešel.
Stát kdysi zabavil počítače, ale ne úplně všechny. Uznal „jen“ cca 2 000 BTC. Kolik jich tam skutečně bylo? Možná trojnásobek. Možná víc. To už dnes nikdo nerozplete – ani se zdroji NÚKIBu a svěcenou vodou dohromady.
Tak končí jedna česká pohádka.
Ale bez prince, bez vítězství – a hlavně bez peněz.