Samoidentifikace podle ZoKB není žádná věda. Je to ale úplně první krok, bez kterého se nikdo dál nedostane. Pokud spadáte do povinností, musíte to oficiálně přiznat – prostě říct „Ano, jsme v tom.“ Bez toho se nehnete dál: nepostavíte plán, nespočítáte rizika a nevytvoříte tabulky.
Aby to nebylo jen hádání, potřebujete k samoidentifikaci pár věcí k ruce:
- Vyhlášku o regulovaných službách – nejlépe přímo její přílohu. Tam je ten seznam, podle kterého se hraje. Návrh je už venku, finální znění bude ve Sbírce zákonů.
- Klasifikaci NACE-CZ – číselník ekonomických činností. Možná vám připomene spíš účetnictví nebo statistiku, ale tady je důležitý klíč k tomu, jak stát rozlišuje typy podnikání.
- Výpočet velikosti podniku – obrat, počet zaměstnanců, a hlavně propojené podniky. To je častá past: firma si myslí, že je „malá“, ale propojením s dalšími subjekty se najednou ocitne o kategorii výš. Příklad: firma má 30 zaměstnanců a obrat pod 10 milionů. Jenže když přičte sesterskou společnost se 40 lidmi, stává se z ní rázem střední podnik – a tím pádem už může plnit požadavky regulace.
- Rejstřík ekonomických subjektů ČSÚ – praktická pomůcka k ověření, kdo je kdo a jak je klasifikován. Dá se hledat tady: apl.czso.cz/res/search.
- Vlastní data o firmě – služby, které poskytujete, struktura podniků, čísla o zaměstnancích a obratu.
- A nakonec – Vyhledávač licencí ERÚ https://eru.gov.cz/vyhledavac-licenci
Pokud chci mít úplnou jistotu, mrknu tam – najdu, zda má firma licenci na výrobu, distribuci nebo obchod s energiemi. Zkoušel jsem pár výrobních firem a nestačil jsem se divit.
S těmito podklady už se dá krok za krokem projít, jestli – a jak moc – pod ZoKB spadáte.
Jak na to a jak postupovat
První krok je vzít si do ruky přílohu vyhlášky o regulovaných službách. To je ten základní seznam, podle kterého se hraje. Stačí projít jednotlivé služby a podívat se na podmínky významnosti. Ty jasně říkají, jestli spadáte do nižšího nebo vyššího režimu.
Hned u toho ale pozor na propojené podniky. Nejde jen o „moji“ firmu a její čísla. Pokud je součástí nějaké skupiny nebo má majetkové vazby, do výpočtu se to sčítá. Evropská unie má k tomu jasnou metodiku (Doporučení Komise 2003/361/ES), a NÚKIB připravil i zjednodušený návod k výpočtu velikosti podniku. Ten je dostatečně jednoduchý, takže si velikost můžete přepočítat sami.
A tady přichází na řadu § 7 ZoKB: nestačí mít jen papírovou vlastnickou vazbu, musí existovat i technologické propojení. Pokud mezi podniky není „drát“, žádná společná síť, tak se prostě výpočet nedělá.
A nezapomeňte: na velikosti prostě někdy nezáleží (dámy prominou).
Typickým příkladem je poskytovatel zdravotnické záchranné služby – ten je podle vyhlášky vždy v režimu vyšších povinností. Žádné počítání, žádné výmluvy.
Výrobní průmysl – zamotanější kapitola
Pokud jste se dostali až k oddílu 7 (Výrobní průmysl), začne to být trochu složitější. Klíčové je podívat se na činnosti v CZ-NACE (www.nace.cz) a v sekci C na oddíly 26–30 – elektronika, počítače, stroje, dopravní prostředky.
Podstatné je projít si, jestli vaše činnost opravdu odpovídá definici regulované služby. A teprve pak přijde ke slovu Rejstřík ČSÚ (https://apl.czso.cz/res/search). Zadáte IČ a zjistíte, co o vás stát ví. Někdy jen potvrdí to, co sami víte, jindy vytáhne i vedlejší činnost, o které by vás ani nenapadlo přemýšlet. A přesně tam už pár firem zjistilo, že jsou „v tom“, i když to původně braly jako „tohle se nás netýká“.
Tady platí jednoduché pravidlo: použít selský rozum a nenastat „smrt z vyděšení“. Pokud něco nevypadá jasně, stojí za to se podívat na všechny uvedené činnosti a posoudit, jestli se vás opravdu týkají.
A nakonec – znovu a lépe
Prošli jste přílohu vyhlášky až na konec? Našli jste se – nebo ne? Jenže málokterá firma stojí jen na jedné noze. Často vedle sebe běží různé činnosti, a dohromady to pak vypadá jinak.
Typickým příkladem jsou teplárny – ty podle vyhlášky neřeší jen jednu oblast. Najdete tam výrobu tepla, distribuci tepla a minimálně ještě výrobu elektřiny. Takže žádné „jsme jen teplárna“. Rázem je z toho hned několik regulovaných služeb.
Proto má smysl otevřít Rejstřík ekonomických subjektů ČSÚ (odkaz výše), vypsat si všechny činnosti – hlavní i vedlejší – a projít přílohu vyhlášky ještě jednou. Druhý průchod obvykle odhalí, že část podnikání, kterou jste původně brali jako vedlejší, vás do regulace vtahuje naplno.
Co dál?
Teď už víte, jestli se vás regulace dotýká – a jak moc. Dalším krokem je registrace na Portálu NÚKIB, a na to máte 60 dnů od účinnosti zákona, tedy do konce prosince. To opravdu není dlouhá doba.
A pokud jste si stále na pochybách? Moje doporučení: registrujte raději i to, u čeho si nejste jisti. NÚKIB to stejně posoudí a může vás převést do jiné regulace (z vyšší do nižší, naopak, nebo danou službu uznat jako neregulovatelnou).
Za neprovedenou registraci mohou sice hrozit sankce, ale tím nechci strašit. Je lepší mít povinnost splněnou a případně slyšet „tohle se vás netýká“, než riskovat, že vám regulátor vyčte nečinnost.
Navíc je s největší pravděpodobností začátek spíš o výzvách k doplnění nebo provedení registrace. Sankce přijdou až ve chvíli, kdy firma bude dál hrát mrtvého brouka a neudělá nic. A v krajním případě může jít dokonce o pozastavení výkonu funkce statutára – na dobu do provedení nápravy, vždy však minimálně na 6 měsíců. A teď si jen zkuste představit, co všechno se za tu dobu může stát.
Pokud si nejste jistí, co všechno do samoidentifikace zahrnout, raději se o tom s někým pobavte. Často totiž není problém v zákoně, ale v tom, že se firmy samy zbytečně vyděsí. A pak mají papírově víc povinností, než by musely. To je škoda – času, peněz i nervů.
Ale platí i to, že někdy je dobré podívat se na věc zvenčí. Ve firmě totiž často funguje provozní slepota – něco berete jako samozřejmost, a vůbec vás nenapadne, že právě tahle činnost vás může posunout do regulace. Ne vždy je to o právní kličce, někdy stačí selský pohled někoho nezainteresovaného.
Díky za první díl, těším se na další. 🙂